Daniel Chmelíček - příběh Hero
"Hlavně se z toho neposrat a užívejte si života, co to jde."
Příběh Dana
Můj příběh začal už docela dávno, jako 16letý kluk jsem si užíval života a nic neřešil. Hrál jsem fotbal, baseball ,volejbal a snad všechno,co se jen sportu podobalo. Začal jsem studovat 1. ročník na střední škole a myslím si, že jsme si nevedl úplně špatně. Seznámil jsem se zde se svou první velkou láskou Andrejkou a život mi ležel u nohou. Netrvalo to však dlouho a já zažil opravdovou srážku s realitou.
Všechno začalo o prázdninách, kdy mne začalo pobolívat levé rameno, čemuž jsem nepřikládal až takovou váhu s ohledem na mé sportovní vytížení. Nešťastnou náhodou jsem jednoho dne však upadl a zlomil si levou ruku. V tu chvíli všechno chytlo rychlý spád, následovala probdělá noc na platíčku Ibalginu, návštěva nemocnice, kde mi udělali RTG a řekli, že ruka je opravdu zlomená a něco se jim tam však nezdá. Následovala další návštěva ortopeda, který mne hned poslal na další vyšetření do Motola. Další RTG, další vyšetření a bylo vymalováno. Diagnóza byla jasná „rakovina“. Moje první reakce kupodivu nebyl strach nebo panika, ale jelikož jsme nádory brali na konci prvního ročníku ve škole, tak jsem se hned začal vyptávat, co se bude dít, jestli bude biopsie, ozařování a chemoterapie. Myslím si doteď, že pan doktor byl dost zaskočený a po pár letech mi i sám řekl, že s takovou reakcí se moc často nesetkává. A teď nastal ten moment, sdělit to mé přítelkyni a rodině. Všichni mi byli nesmírnou oporou, i když jsem cítil, jak jsou zlomení. Pamatuji si, že mamča si myslela, že si z ní dělám dokonce srandu, což mi je občas podobné, ale tohle byla realita. Mamča mi dokonce nabídla, že by nechala práce a celou léčbu se mnou bude v nemocnici, za což jsem ji hrozně moc vděčný, ale asi bych se z toho brzy zbláznil. V mém případě, i když máme doma super vztahy, tak potřebuji určitou svobodu. Následovalo kolečko asi tří milionů vyšetření na všechno možné, jelikož ruka byla stále zlomená, tak se mě snažili protlačit na magnetickou rezonanci, ale v té době byla čekací doba 2-3 měsíce, což nebylo optimální a já se zapsal jako náhradník, kdyby se náhodou místo uvolnilo. Normálně jsme chodil do školy a čekal, až mi zavolají. Hned jak se to stalo, tak jsem ve třídě oznámil, že se moc omlouvám, ale že musím odejít a nevím kdy se vrátím, jelikož mám rakovinu a nevím, zdali to bude rok, dva a nebo nikdy, Tohle říci, bylo pro mne hodně těžké. Vyšel jsem ven a měl jsem slzy v očích, protože jsem věděl, že opouštím svou komfortní zónu a čeká mne nejspíš hodně těžké období. Vyběhlo za mnou ještě pár spolužáků a vřele mne objali. Co následovalo si úplně nepamatuji. Podstoupil jsem biopsii, kde mi byl diagnostikován Ewingův sarkom a malé metastáze na plicích. Musela se rychle zahájit první fáze chemoterapií. Před tím jsem ještě šel na odběr a zmrazení spermatu, jelikož po léčbě se může stát, že zůstane člověk neplodný. Pamatuji si, že mi to poradila naše skvělá paní učitelka a já jsem moc ráda, že takovou pojistku mám. Chemoterapie, no co vám mám říkat, žádná velká chuťovka. Začaly mi padat vlasy, které jsem měl v té době dost dlouhé a kudrnaté, takže když jsem po 14 dnech šel k holičce, tak místo střihu přišel na řadu strojek. Každý den nebo alespoň každý druhý den, za mnou jezdila rodina a přítelkyně. Nosili mi něco dobrého na zub, i když pokud člověku kape chemka, tak na jídlo nemá moc pomyšlení. Školu jsem naštěstí nepřerušil, jelikož mi vyšli na milion procent vstříc a udělali mi individuální plán, tak jsem nemusel vynechávat ročník a přijít o nově získané kamarády.
Takhle se to se mnou táhlo nějakou dobu a jako další fáze bylo ozařovaní, což jsem již snášel lépe. Tím to však nekončilo, začalo se dále řešit, čím nahradí kost, kterou mi plánovali vzít a tak se vymyslela speciální vestavba do mé kosti, která je přidělaná do lopatky. Na sále jsem si poležel něco kolem 6,5 hodiny, kde mi vyndali vše, co bylo třeba a já se vzbudil na JIP. První, co mne zajímalo bylo, jestli mám ruku, protože tu byla i ta možnost, že o ni přijdu. Naštěstí se vše povedlo a ruka mi stále slouží. Spadnul mi obrovskej kámen ze srdce. Dohromady jsem se dal pomocí rehabilitací, po kterých následovala další sada chemoterapií.
V nemocnici už jsme znal spousty lidí a sestřiček. A musím Vám říci, že sestřičky na dětské onkologii jsou andělé, kteří se o nás starají ve dne v noci a mají můj obrovský obdiv. Mám odtud spousty krásných a usměvavých zážitků, protože i v těch špatných chvílích si člověk umí najít světlé chvilky a je zapotřebí se smát, hodně se smát a být s lidmi, které máte rádi. Co bylo dále už není zase tak podstatné, jen taková malá vsuvka na konec. Jak se říká, když Vám život zavře jedny dveře, tak Vám hned otevře jiné, tak mě to otevřelo i obzory. Zjistil jsem, že život by se neměl jen přežívat, ale měl by se doopravdy žít !!!!! Díky téhle hnusné nemoci jsem přišel o člena své rodiny, o několik kamarádů, ale vím, že si všichni ten život uměli užít, jak to jen šlo. Seznámil jsem se s nadací Pink Bubble, kde jsem se zase setkal s pár kamarády z léčby a získal tam spousty dalších, i když za mě to nejsou jen kamarádi, ale je to rodina a všichni, kteří se tam o nás starají, jsou úžasní lidé. Taky jsem tam našel svoji další velkou lásku Míšu, která je také vyléčenou onkologickou pacientkou a já cítím, že máme k sobě i díky této zkušenosti blíž.
A já bych se s Vámi moc rád rozloučil a popřál, ať se všichni máte dobře, ať jste zdraví a neseděli jste na zadku, užívali si života a pokud bude mít někdo problém, jděte za ním a ukažte mu, že v tom není sám a tohle je za mě hlavní myšlenka, proč tohle píšu a zároveň vypomáhám v projektu FUCK CANCER. ♥
datum: 30. 3. 2022
