Jiří Blaha - příběh Hero
„Rakovina mě naučila lépe žít a dala mi školu života. Přesto miluju žít každý den, tady a teď.”
Ve dvaceti letech si většina lidí teprve plánuje budoucnost. Jirka měl ale v té době k maturitě i jiné "plány" - léčbu. Ve svých devatenácti letech mu lékaři oznámili onkologickou diagnózu. Místo studentského života přišla chemoterapie, operace a transplantace kmenových buněk. Teď, po všem, co si musel projít, jen společně doufáme, že další výsledky budou jen a jen příznivé, aby mohl jít životem dál a věnovat se svému poslání - pomáhat dál.
Příběh Jirky
Ahoj, jmenuji se Jirka, je mi čerstvě 21 let a v 19 letech jsem prodělal zhoubný nádor. Rád bych vám chtěl představit svůj příběh a třeba tím i někomu pomoct. Chtěl bych hlavně šířit osvětu mezi mladými lidmi, protože se ve svém okolí čím dál častěji setkávám s různými onemocněními, zejména onkologickými. Přijde mi to hrozně důležité a třeba vám můj příběh něco dá.
Bylo klasické lednové pondělí, týden po mém maturitním plese a já jsem stál před nemocnicí. Neměl jsem moc příznaků, jen jsem byl v posledním měsíci hrozně unavený, spal jsem i přes den a nedokázal jsem se soustředit, přestával jsem jíst a viděl jsem, že je něco špatně. Přišel jsem na vyšetření do nemocnice, kde se po odběrech krve ukázalo, co mi vlastně může být. Lékaři mi řekli, že musím ještě na SONO a tam padl finální verdikt. Lékař mi řekl větu: „Je to nádor.“ V tu chvíli se mi zastavil svět. Bylo mi devatenáct a v tu dobu si člověk v žádném případě neuvědomí, že má rakovinu. Šok, rozhozená psychika, absolutní bezmoc. Moje myšlenky v těchto chvílích byly takové, že tu člověk nechce být a žít s rakovinou.
Druhý den mě čekala operace. Po operaci se situace trochu uklidnila a člověk už si v tu chvíli přestal připouštět ty nejhorší scénáře a byl trochu víc v klidu. Z důvodu jistých komplikací jsem musel absolvovat další operaci a po necelých 14 dnech mě čekal okamžitý převoz na onkologickou kliniku do FN Motol.
Na onkologii mě čekaly dávky chemoterapie – celkem čtyři cykly. Člověka chemoterapie složí tak, že nemůže nic dělat. Přichází šílená únava. Napojených osm hodin na infuzi.
Do toho jsem řešil školu. Měl jsem necelé čtyři měsíce před maturitou, nechtěl jsem opakovat ročník, ani přerušovat studium. Chtěl jsem odmaturovat ideálně v květnu se všemi ostatními, abych mohl další rok nastoupit na vysokou školu. Měl jsem neskutečnou podporu od spolužáků ze třídy, kdy se celá třída semkla a chtěla, aby mi bylo dobře. Poznal jsem plno spřízněných duší a lidí, kteří už jsou dneska důležitou součástí mého života. Bylo to pro mnoho sester a lékařů překvapením a úkazem, že i při chemoterapiích se dá učit na maturitu a přijímačky na vysokou školu. Všichni mě obdivovali a podporovali. Bylo to pro mě hrozně nabíjející a v tomhle ohledu jsem byl silnější než chemoterapie. Byly dny, kdy na tom byl člověk lépe a kdy hůř.
Když jsem během čtyř měsíců postupně absolvoval všechny čtyři cykly chemoterapie, tak mě čekala maturita. Zvládl jsem ji nad svoje očekávání. Moje motivace byla obrovská, maturitu jsem udělal, a to pro mě bylo splnění nějakého cíle, který jsem si ten rok dával. Za 14 dní mě čekal verdikt, jak na tom vlastně člověk po těch čtyřech cyklech je. Absolvoval jsem PET/CT a čekal. Stačilo to? Bude potřeba ještě? Nebo už to mám za sebou? To byly otázky, které jsem si neustále kladl před vyšetřením.
Bylo 30. května a já seděl před ordinací pana profesora, aby mi řekl všechny výsledky léčby. Vše ukazovalo na to, že už to bude skoro za mnou. Všechna ložiska na PET/CT se neukazovala jako aktivní, takže to mě trochu uklidnilo. I pan profesor mi řekl, že se mu to líbí, že léčba zabrala. Ovšem ještě v nádorových markerech v krvi nějaké hodnoty byly, tak se navrhly ještě dva cykly chemoterapie, které mě doléčí. Odešel jsem, musím říct, s radostí. Takové zprávy jsem nečekal. Byl jsem rád, že to pomohlo a já budu v pořádku. Nástup na další cyklus jsem měl za čtrnáct dní od kontroly. Mezitím jsem ještě zvládl udělat přijímačky na moji vysněnou pedagogickou fakultu Ostravské univerzity. Byl jsem se svými přáteli, slavili jsme maturitu. I já jsem cítil štěstí, že jsem z toho skoro venku a druhý den mi volali z nemocnice, že mám nastoupit o pár dní později. V té chvíli jsem si ještě nic nepřipouštěl.
Když jsem přišel do příjmové ambulance onkologie, nečekaly mě žádné dobré zprávy. Paní doktorka mi oznámila, že moje léčba bude pokračovat transplantací kmenových buněk. Byl to extrémní šok, další psychické rozložení, šílená bezmoc a začal jsem cítit, že rakovina opět začíná být silnější než já. Nastoupil jsem k hospitalizaci a bylo to o mnohem horší než předtím. Člověk nevěděl, do čeho jde, co ho čeká, jak mu bude a opět jsem si začal klást otázky typu: Co když to nezvládnu? Co když na to není moje tělo připravené přijmout takový nápor? Bylo to hrozné, celonoční chemoterapie, začaly i nevolnosti a únava ještě větší než při předchozích cyklech. Mezi cykly mě ještě čekal odběr mých vlastních kmenových buněk.
Po absolvování této stimulační chemoterapie mě čekaly tři transplantace, při kterých mi do těla vraceli kmenové buňky. To bylo snad nejhorší období z celé léčby. První tři dny dostáváte šíleně vysoké dávky chemoterapie, kde jsou nevolnosti, nechutenství, extrémní únava a všechno, co k chemoterapii patří. Jakmile máte oslabené celé tělo, může přijít převod kmenových buněk. To samo o sobě není tak těžké, patnáct minut vám dávají do těla ty vaše buňky. Pak jsou dva dny, kdy je celkem fajn a třetí den přijde absolutní zvrat. Je vám špatně, máte bolesti, přicházejí infekce, prostě jsou to tak tři dny, kdy jste rádi, že vůbec vstanete z postele. Člověk není schopen absolutně ničeho. Ale hlavně to, co vám v tomhle období těch 20 dní hospitalizace nepřidá, je samota. Nikdo za vámi moc nemůže a když už ano, tak musí dodržet přísná opatření. Byl to čas, kdy je člověk sám se sebou a vůbec neví o okolním světě, protože je pořád na jednom pokoji a nikam nemůže. Bylo to těžké období, ale i z toho jsem se nějak dostal.
Když jsem přišel po transplantacích za panem profesorem, čekaly mě úžasné zprávy. Vše vypadá dobře, markery jsou skoro na nule a vypadá, že už jsem rakovinu porazil. To potvrdilo kompletní PET/CT vyšetření, letos shodou okolností 30. května, že jsem nejspíš v pořádku. Pokud nic neukáže vyšetření, které mě čeká teď v listopadu, tak budu definitivně zdravý a už mě budou čekat jen pravidelné kontroly.
Abych na závěr shrnul svoje zkušenosti s rakovinou: Hrozně mi to dalo do života. Plno přátel, lidí, hlavně zkušeností. Rozhodl jsem se studovat zdravotnickou školu a pracovat jako zdravotní sestra, protože věřím, že budu moct přinést empatii, která mi přijde, že sestrám nebo lékařům chybí. Sám jsem se setkal s nelidským jednáním a moc mi to nepřidalo. Získal jsem určitým způsobem sebelásku a víc času na sebe oproti tomu, kdy jsem věnoval jen energii druhým a na sebe jsem tolik času neměl. Chtěl bych vám všem, kteří jste dočetli až sem, kontrolujte se pravidelně. Nezapomínejte na prevenci, může vám to zachránit život. A rakovina může přijít kdykoliv. Zdraví je to, co si nekoupíme, musíme se o něj starat. Myslet na sebe. A i když jsem se setkával s psychickými problémy během léčby, nebo i útoky od ostatních lidí, kteří vůbec nevěděli, co zrovna prožívám. Život mi dal lekci, ukázal mi směr života a já žiju rád, tady a teď, každý den a hodlám v tom ještě dlouho pokračovat, budu milovat žít.
Opatrujte se! 🎗️❤️🙏
