Jana Boudníková - příběh Hero
„Mám smysl pro tumor.“
Naše Hero Janča má smysl pro tumor a proto se podělila o svůj příběh ve stejnojmenném seriálu ČT - Smysl pro tumor.
„Náš život je pouze v našich rukách, proto ho prožijme, jak nejlépe umíme.“
Jak moc nás ovlivňuje to, co v sobě prožíváme? Jak moc máme vše vse svých rukou a kam nás i tak těká zkušenost, jako je právě onkologické onemocnění, může posunout?
Příběh Janči
Bylo mi 14 let, když mi zemřel taťka. Měsíce jsem si dávala za vinu, že jsem nepoznala, že se s ním něco děje a nezavolala záchranku včas. Po psychické stránce jsem na tom byla velmi špatně a došlo to až tak daleko, že jsem se chtěla zabít. Nakonec mi došlo, že toto nebude ta pravá cesta a své rozhodnutí jsem změnila. Přestala jsem se vinit z taťkové smrti a začala si užívat života. Bohužel mé tělo si s tak silnými psychickými problémy nedokázalo poradit a odrazilo se to na mém zdraví.
Bohužel jsem se až moc dlouho trápila a mé tělo si s takovými psychickými problémy nedokázalo poradit. Lékaři si se mnou nevěděli rady. Podstoupila jsem řadu vyšetření, dostávala jsem na bolest velké dávky morfia a spíše se čekalo, kdy přijde ,,ten konec,,. Nakonec - ,,za 5 minut 12“ - výsledky jednoho vyšetření ukázaly, že mám rakovinu. Není vůbec nic hezkého, vyslechnout si v 15 letech takovou diagnózu, ale všichni jsme byli rádi, že se přišlo na to, co mi je a mohla začít léčba. Do téhle chvíle, jsem si myslela, že děti můžou mít rakovinu jenom ve filmech. Nedokázala jsem si představit, jak vlastně celá léčba vypadá a co se bude dít. Doktoři nás seznámili s obsahem a délkou léčby – skládala se z 6 bloků chemoterapie. Vše probíhalo víceméně tak, jak bylo předepsáno. Během celých 4 měsíců nastaly pouze 3 situace, kdy jsem potřebovala doplnit červené krvinky, bíle krvinky a krevní destičky.
Jsem člověk, který rád tráví čas s lidmi a neustále někde potřebuje být. Proto pro mě bylo těžké, několik měsíců trávit převážně na lůžku v nemocnici nebo doma. Připadala jsem si uvězněná, a jako bych nic nemohla. V tu dobu jsem byla vděčná za sociální sítě. Založila jsem si účet na jedné stránce, kde mi kdokoli mohl anonymně psát. Myslela jsem si, že je to dobrý způsob jak být v kontaktu s okolním světem a trochu to vyplňovalo mou prázdnotu. Ze začátku to i jako dobrá forma zábavy a vyplnění volného času fungovalo. Mezi hezkými zprávami se však začaly objevovat urážky a nenávistné zprávy. Postupně to začalo gradovat, nenávistných zpráv přibývalo a bohužel mi to začalo negativně ovlivňovat můj psychický stav. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem tuto stránku vypla, přeci jen se tam našlo i několik ,,hodných lidí,, , kteří mne podporovali a já se bála, že zase budu sama. Další věc, která mě během léčby trápila, byli moji kamarádi. Jak se říká, že „v nouzi člověk pozná přítele“, tak přesně toto přísloví se mi během léčby potvrdilo. Ti PRAVÍ kamarádi si se mnou volali, navštěvovali mne a neustále projevovali zájem. A pak tu byli lidi, o kterých jsem si myslela, že jsou ti PRAVÍ, ale opak byl pravdou. Strašně mě to zklamalo, že lidi, kterým jsem opravdu věřila, ani nebyli ochotní zavolat, jak se mám, nebo se k nám zastavit a pokecat. Později mi přišlo, že je musím i prosit, aby mě přišli navštívit, nebo aby si udělali alespoň chvilku, protože pro ně mám dárek k Vánocům. Potřebovala jsem mít pocit, že jsem ,,chtěná,,. Okruh přátel se mi vytřídil, ale o to víc si vážím lidí, kteří zůstali a toho si vážím. Ještě větší podporu jsem potřebovala při návratu do „normálního“ života. Byl to velmi náročný proces, jak po fyzické, tak po psychické stránce. Myslela jsem si totiž, že ukončením chemoterapie nějakým zázrakem budu mít opět sílu a budu sportovat, jako před nemocí. Avšak na vše se musí pomalu a postupně. To si ale mé mladší já neuvědomovalo. Přemáhala jsem své tělo, protože jsem se potřebovala cítit zase ,,normální,, . Mé tělo na takovu zátěž však nebylo připraveno a dalo mi to vědět.
Dnes už vím, že je potřeba si uvědomit, co všechno naše tělo dokázalo, jak bylo silné, jak MY jsme byli silní. A potom se k našemu tělu hezky chovat. Dokázala jsem to já, dokážeš to i TY. A důležité je, mít kolem sebe lidi, kteří v nás věří a pomůžou nám s tímto dlouhým a náročným procesem.
Nakonec bych už jen chtěla říct, že nikdy nevíme, co nám osud do života přinese, ale překonat se dá úplně vše. Můžeme se cítit na dně, někteří z nás se na dně plácají strašně dlouhou dobu, ale je potřeba najít sílu, vzchopit se a bojovat. Pojďme si užívat života. Buďme šťastní, dělejme lidi okolo nás šťastné. Náš život je pouze v našich rukách, proto ho prožijme, jak nejlépe umíme.
