Karolína Žohová - příběh Hero
"Dnes už se cítím být silnější - vic něž kdy jindy."
Příběh Káji
Můj příběh začal v mých 19 letech. Již v těchto letech jsem na sobě začala vnímat nějaké zdravotní neduhy. Byla jsem často nemocná, otékaly mi nohy, měla jsem kožní vyrážky, byla často unavená a měla kašel, který vždy trval x měsíců a pak zase zmizel. Už tehdy jsem začala navštěvovat svého obvodního lékaře se svými zdravotními problémy. Vždy jsem dostala antibiotika a byla poslána domů. Takhle jsem tak nějak přežívala. Sem tam si pořídila nějaké vitamíny, abych posílila svou imunitu. Vždy to bylo pouze oddálení, než se symptomy vrátily. Nakonec jsem opustila i svou práci, která byla fyzicky náročná a našla si klidnější místo na úřadu. Bohužel ani to nepomohlo a můj zdravotní stav se nelepšil a já byla často doma. Když už jsem byla v práci, tak se mi stávalo, že jsem i 2x během pracovní doby usla u počítače. Na pracovišti atmosféra houstla a já cítila, že mě mají za hypochondra, který se jen vymlouvá. Zpětně bych to popsala tak, že to hraničilo s psychickou šikanou. Nakonec jsem práci opustila a hledala jinou cestu. Začala jsem si dělat rekvalifikační kurz masáží a věřila, že bude líp.
Proběhla další řada vyšetření, kde se opět na nic nepřišlo. Dokonce ani boule na krku, kterou mi našel lékař ,nebyla vyhodnocena jako problematická a dostala jsem doporučení k návštěvě psychiatra, jelikož v očích mého lékaře jsem si své zdravotní stavy v hlavě vytvářela sama a potřebuji vyléčit hlavně hlavu. Byla jsem zoufalá, ale neztrácela jsem naději v cestu z tohoto začarovaného kruhu. Díky masážím jsem se naučila lépe vnímat své tělo a časem jsem si nahmatala další bouli na krku. To mne přimělo ke změně lékaře, jelikož k tomu stávajícímu jsem ztratila důvěru. To byl krok, který mne zachránil. Našla jsem si novou lékařku, u které jsem se cítila dobře a pochopená. Ta nebrala mé problémy na lehkou váhu a doporučila mi, že v případě potíží o víkendu mám jet na pohotovost. A já jela. I zde v nemocnici jsem se však setkala i s nepříjemným přístupem některých z řad personálu a já stále nechápala, proč nemají v sobě kus citu a empatie. Po řadě vyšetření a měsíci čekání přišlo rozuzlení. Lékař ke mně opatrně přistoupil a sdělil mi: , „Moc mě to mrzí, ale je to rakovina.“ Pro některé by to byl asi šok, ale já byla ráda, že mám konečně diagnózu a začne se něco dít po 2 letech trápení. V mých 21 letech mi byla diagnostikována rakovina lymfatického systému – Hodgkinův lymfom ve IV.stadiu. Měla jsem napadený mediastin, krk a skelet.
Byla jsem odeslána do FN Královské Vinohrady na hematologii, kde mne začali léčit. Ještě před nástupem na mou první chemoterapii odešel náhle jeden z mých nejmilejších osob v životě a to tatínek mého partnera. Pamatuji si, jak sedím v křesle, do žíly mi kape má první chemoterapie a já cítím neskonalý strach, smutek, beznaděj, ale zároveň vím, že musím být silná. Ty emoce, které jsem prožívala, byly jak na kolotoči. Když mi bylo těžce po fyzické stránce, bylo mi zároveň těžce i po té psychické. Došlo to až do fáze, kdy jsem dostala antidepresiva, po kterých mi však bylo ještě hůř a já je nakonec musela vysadit. V té době jsme se s partnerem odloučili. Bylo to těžké období pro nás oba, ale nakonec se naše cesty po pár měsících zase spojily a já jsem za to moc ráda. I přátelé se pročistili. Většina psala jen ze zvědavosti, ale nikdo skoro nezůstal. Já jsem za to byla ve finále ráda, samota pro mě byla lepší a nedělalo mi dobře, když jsem viděla, jak mé okolí trpí se mnou. Měla jsem však svého věrného psa, který mi dodával tolik empatie, jako nikdo jiný. Byl mi mou velkou oporou a poznal přesně to, co potřebuji. Když jsem konečně ukončila léčbu, byla jsem zaplavená štěstím. Ten pocit nejde popsat. Chtěla jsem dohnat, vše, co jsem zameškala a byla šťastná. Tedy až do doby, než přišla velká kontrola a já tam již šla s tím, že asi tuším, že není něco v pořádku. „Moc mě to mrzí. Máte časný relaps nemoci, musíme zahájit další léčbu.“ Nehroutila jsem se, vzala jsem to hrdě. Tato léčba byla jiná, čekala mne léčba vysokodávkovými chemoterapiemi s transplantací kmenových buněk a na to navazoval rok biologické chemoterapie. V době, kdy došlo k transplantaci kmenových buněk a já proplakala celých 25 dní v nemocnici, jsem si sáhla na opravdové dno. Bylo to dno, z kterého se mi však podařilo odrazit a i díky psychoterapiím mohu říci, že jsem prošla velkou proměnou sebe sama. Dnes už se cítím být silnější, víc než kdy jindy. Když jsem konečně ukončila poslední chemoterapii, vše nasvědčovalo tomu, že rakovina zmizela. Za celou dobu jsem poprvé plakala štěstím, že to mám konečně za sebou. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla, že jsem tak silná! A tak jsem se zas pomalu vracela do reality, začala dohánět „život“. Šla jsem po několika letech na koncert, navštívila kino. Ani nevíte, jak moc jsem za to byla vděčná. Pro někoho běžná věc a pro mě věc, které si musím vážit a být vděčná, že to mohu realizovat.
Ráda bych na závěr napsala, že jsem zdravá a odhodlaná žít. To druhé platí na 100%, ale s tím zdravím to není bohužel tak jednoznačné. Má nemoc opět začala vystrkovat růžky a já jdu do svého třetího boje za zdravím. Jsem odhodlaná, jak nikdy dřív, plná naděje a víry, že to zvládnu a svůj boj o život vyhraju.
datum: 30. 3. 2022
