Klára Šťastná - příběh Hero
"Pořád kreslím svůj příběh"
Klárka – architektka, maminka a Hero. Přes zdrcující diagnózu a odpor těla i mysli v léčbě neztrácí naději - ve chvíli, kdy jí lékaři oznámili, že jí mohou nabídnout už jen paliativní péči, se rozhodla hledat další cesty a nepřestat věřit.
Ahoj, jsem Klára Šťastná. Je mi 35, jsem architektka a až do podzimu 2023 jsem žila krásný, naplněný život. Mám dvě báječné holky, Stelinku a Toničku, a skvělého muže Petra. Dělala jsem práci, která mě baví, a žila jsem tak, jak jsem si přála.
Pak ale přišel zlom. Všechno začalo docela nevinně, bolestí hlavy. Připisovala jsem to kocovině (ano, přiznávám), ale bolest neustupovala. Naopak. Přidaly se závratě a zvracení. Když jsem na veřejném projednání prezentovala jeden pracovní návrh, sotva jsem po schodech došla ven, motala jsem se a padala. Doktorka si myslela, že jde o zánět dutin. Antibiotika nepomohla. Na ORL se zánět vyloučil a já hned jela na neurologii. Tam udělali akutní CT a… přišla ledová sprcha: nádor na mozku. Okamžitě mě převezli do krajské nemocnice a do dvou dnů jsem byla na sále. Neurochirurgové mě uklidňovali, prý to bude jen nezhoubný meningeom. Celkové CT těla neukázalo nic podezřelého. Operace dopadla dobře. Hýbala jsem se, myslela jsem. Byla jsem vděčná. Ale ne nadlouho. Výsledky histologie potvrdily, že šlo o metastázu. A že primární nádor je v tlustém střevě. Ten byl bohužel zcela bez příznaků, a tak jsem se o své diagnóze dozvěděla až v posledním, čtvrtém stádiu onemocnění. Od té chvíle jsem podstoupila několik cyklů neoadjuvantní chemoterapie, ozářování mozku – lůžka metastázy, poté ozařování pánve a následně také odstranění nádoru v tlustém střevě spolu s postiženými uzlinami. Chemoterapie byla peklo, fyzicky i psychicky. Měla jsem neustále neutropenii. Ale prošla jsem tím. Po operaci mi řekli, že mám léčbu úspěšně za sebou. Začala jsem znovu dýchat.
Jenže… dva měsíce na to jsem dostala epileptický záchvat. Podezření na návrat nádoru v mozku a další operace. Nakonec se ukázalo, že šlo „jen“ o reakci na ozařování. Uf. Za další dva měsíce znovu podezření na recidivu. A znovu operace. Nechtěla jsem, radila jsem se s dalšími nemocnicemi, ale názor byl většinou stejný. A já se bála, že když to odložím, přijde průšvih. I tentokrát šlo o nekrotickou tkáň po ozařování. Takže poslední dvě operace mozku byly vlastně zbytečné. Poslední proběhla v říjnu 2024.
A pak přišel únor 2025 a kontrolní PET CT ukázalo nové metastázy. Hluboko v břišních uzlinách, v retroperitoneu. Neoperovatelné. Lékaři mě převedli do paliativní péče, tedy léčby, která už nemá vyléčit, ale zmírnit příznaky a prodloužit život. Zase chemoterapie. Ale tělo to zase nezvládá. Mám neutropenii, takže jsem často zavřená doma, imunitní systém si bere dovolenou. Cyklus léčby se často odkládá. Ale nevzdávám se. Hledám nové cesty, možnosti, zkouším kombinaci moderní medicíny s doplňky a alternativními přístupy. Můj typ nádoru má mutaci, na kterou zatím neexistuje léčba. Ale pořád věřím, že existuje způsob, jak žít dál kvalitně, smysluplně a s těmi, které miluju. Můj příběh uzdravení ještě neskončil. Chystám se na novou léčbu a připravuji crowdfundingovou sbírku, která mi snad pomůže ji financovat.
A nakonec: děkuju. Své rodině, která mě drží nad vodou. Mojí mámě. A hlavně mému manželovi, který je větší HERO než já <3.
